Skip to main content

Moje motivace

V poslední době, no dobře, už pár let, se cítím ztracená. Bloudím ve městě a neumím nalézt cestu domů. Tím městem je můj život. Tento druh melancholického bloudění je sám o sobě dost nepříjemnou záležitostí a já pomaličku, ale za to jistě, začínám šílet. Číslo na nejbližší ústav pro duševně choré mám v rychlé volbě a jen čekám na den, kdy nastane můj čas. A do té doby? Rozhodla jsem se věnovat čajovým dýchánkům s kapkou koňaku.

Skoro se těším na den, kdy mi Kloboučník, sedící po mé pravici, oznámí, že už není pět hodin a tudíž je čas odejít a zajíc Březňák, jak se sluší na správného gentlemana, mi podá svěrací kazajku.

Jenže jednoho dne se stane, tak nějak nečekaně, že nad tím vším začnu přemýšlet. Když si to tak suma sumarum spočtu, tak buď prožiju nudný život utopená v depresi s tím, že na tom nihilismu prostě něco být musí, a nebo to hodím za hlavu a svým zvláštním šíleným způsobem se tím černým dehtem probiju ke zdárnému konci. Nikdy ze mě nebude pozitivní sluníčko, spíše jen vraždící, s křivým úsměvem a brokovnicí v ruce.

Vydala jsem se tedy na pouť a chci vás, vás všechny, vzít sebou. Koukám, listuji a hledám motivaci, která mě nakopne. Chci dělat v životě ty správné věci, které se dělat maj, a proto je nikdo nedělá. Chci být první a chci se s vámi o to podělit. Chci bořit zdi, hranice a zákazy. A to všechno jen proto, abych zjistila, proč je havran jako psací stůl.

 

il_570xN.362247641_dtmz

Zdroj obrázku

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *