Úvaha | #06 Jaká je má životní motivace?

Celý život se cítím ztracená. Bloudím ve městě a neumím nalézt cestu domů, nejspíše jsem kdysi dostala mapu a ztratila ji. Tímto metaforickým městem je můj život, ve kterém bloudím bez cíle, ztracená a unavená. Toto mé myšlenkové rozpoložení mě stahovalo dolů a já už prostě nechtěla takhle dál fungovat. Jenže co teď? Když v tomto smýšlení žijete už moc dlouho, je vůbec možné, dostat se z něj ven?

Článek byl aktualizován v červenci 2024.

Cítila jsem se jak Alenka v Říši divů. Seděla jsem na čajovém dýchánku a čekala na den, kdy mi Kloboučník, sedící po mé pravici, oznámí, že už není pět hodin a tudíž je čas odejít a zajíc Březňák, jak se sluší na správného gentlemana, mi podá svěrací kazajku. Ono opravdu musíte padnout až na dno, abyste si uvědomili, jak dlouho už se kolem něj pohybujete. A teprve pak si řeknete a dost! Jenže změna se neděje ze dne na dne. Najednou jste prozřeli a bude líp? Teď právě začíná to nejtěžší, léčení a postupná, pomalá změna, která vás nemusí ani k vytouženému cíli dostat, ale bude stačit, když se k němu budete opravdu zlehounka přibližovat.

Pro mě bylo dost zásadní si uvědomit, kdo jsem a co v životě chci a toto uvědomění přijmout za své. To přijetí bylo pro mě asi to nejtěžší. Myslím si, že hlavně proto, že jsem celý život byla zvyklá neustále se vším a s každým bojovat. Nakonec jsem zjistila, že hlavně bojuji sama se sebou. A když jsem v momentu tohoto prozření to přijala, neskutečně se mi ulevilo. Rozhodla jsem se, že budu bojovat ještě mnohé bitvy, ale už nikdy sama se sebou. Věřím, že jsem udělala první krok na cestě k sebepřijetí.

Věděla jsem, že ze mě nikdy nebude zářící optimistické sluníčko. Ale uvědomila jsem si, že jsem realista, že se snažím vnímat svět takový jaký je, protože růžové ale ani černé brýle mi moc neseděli. Každým dnem mám pocit, že se poznávám čím dál tím víc. Už mi opět v hlavě funguje červená blikající a řvoucí kontrolka, která se vždy rozsvítí, když mi nějaká situace nesedí, já ji potřebuji zpracovat a odnést si z ní, co dělat příště.

A jaká je tedy ta má životní motivace? Při postupném sebepoznávání jsem zjistila, že mám sama se sebou ještě tolik práce, že je potřeba si na tom máknout a neustat, dokud se alespoň nepřiblížím k svému cíli. Jako své životní poslání jsem si vytyčila budování dobrých a od základů pevných věcí, ani nemusí být materialistické, ale třeba budování dobrých vtahů či bezpečného domova pro sebe a své děti. Přestala jsem si myslet, že musím udělat díru do světa, přestala jsem bažit po obrovských cílech a přijala jsem, že jsem jen obyčejná ženská, která chce mít co nejvíce spokojený život.