Knižní recenze: Pavel Stehlík | Do temnoty

Autor, Praporčík Pavel Stehlík, je český voják, který působil v Afghánistánu. Jeho nesmírné odhodlání a nacionalismus je patrný v každém koutku knihy. Co se jedná autorova stylu, je nepřekvapivě strohý a vojensky laděný, což vnímám jako velkou výhodu. Můžeme si to ověřit na začátku knihy, kde se autor snaží o nepřirozený květnatý spisovatelský styl, který výborný text pohřbívá pod nánosem až přílišných přirovnání. Postupem děje se p. Stehlík tohoto nešvaru zbavuje a je vyzdvižena obsahová stránka, která byla příčinou (aspoň podle mého názoru) pro napsání této knihy.

Obsah knihy

Příběh je rozdělen do tří oblastí, výcvik, Afghánistán a nemoc. Jak jsem zmínila již výše, první část byla dost zahlcena literárními vložkami, které bych vyškrtala (kdo dokáže dát do jednoho malého odstavečku tři přirovnání?!?), ale po obsahové stránce mě bavila. Byla jsem dost překvapena, když jsem zjistila, jak rozsáhlá vojenská cvičení se provádějí v ČR (je patrná má omezená informovanost v této sféře, což je velká škoda).

Přečti si také Knižní recenze: Felicia Day | Jak (ne)být divný na netu

Největší chválu však dostává část o Afghánistánu. Přísun takovýchto nových informací o neznámé krajině z pohledu osoby, která tam žila, fungovala, strachovala se o svůj život. Musím smeknout svým imaginárním kloboučkem, i když se málokdy stává, že čeští vojáci jsou veřejně oceněni za své činy, jak na konci knihy zmiňuje i sám autor. Rovněž mě potěšilo další autorovo konstatování, že v knize se nezabývá rozborem politické situace v místech, kde působil, ale osobním popisem prožitých událostí. Jsem ráda, že se autor nepouštěl do úvah nad danou situací, jelikož si nemyslím, že by to knize prospělo a hlavně by nesplnila svůj účel.

Poslední část, týkající se diagnostikování nemoci a její následné léčby, působí až přehnaně melodramaticky. Stačí si však uvědomit, že autor popisuje realitu, že autor to vážně všechno prožil a s námi, se čtenáři, se rozhodl sdílet všechny jeho, a to i ty nejniternější, pocity. Autorova otevřenost mě zcela pohltila a zatoužila jsem být součástí jeho příběhu a za to děkuji, jelikož se mi to už dlouho u žádné knihy nepodařilo.

Závěrem

Knihu mohu rozhodně doporučit i pro čtenáře, kteří si nelibují ve vojensky laděných publikací. A to z mnoha důvodů, ale tím hlavním určitě zůstane fakt, že se jedná o příběh vojáka, který se zdravý dostal z války domů a na nějž právě doma čekalo to největší nebezpečí, s kterým se bravurně popral. Příběh, který by nedokázal vymyslet život sám. Ale pozor, on ho vlastně vymyslel! Část, při které jsem se nejvíce zasmála, byl autorův popis (omlouvám se za až příliš naturální výrazy) provizorních záchodů přetékajících sračkami, jelikož jsem u ní papala svoji čokoládovou ovesnou kašičku. Dobrou chuť 🙂