Knižní recenze: Jack Thorne | Harry Potter a prokleté dítě

Kdo z Vás by se nechtěl znovu vrátit do svých dětských let? Znovu být tím bezstarostným človíčkem, jehož hlavním úkolem dne bylo akorát naštvat oba rodiče. Kdo by si nepřál znovu se ponořit do jeho oblíbené dětské knihy a znovu se skamarádit s hlavním hrdinou? Já nedávno tu možnost dostala, ale jen velmi omezenou. Tím malým zázrakem byla kniha Harry Potter a prokleté dítě. Bezstarostnou mě ta kniha udělala jen na chvilku (opravdu jen na malou chvilku), ale možnost vrátit se do dětství jsem využila s neskrývaným nadšením.

Jak už to tak však bývá, ne vždy je nový nástup, a ještě po tak dlouhé době, úspěchem. V tomto případě mě již ze začátku dost odradilo, že se jedná o divadelní scénář, kde J. K. Rowling je pouhou spoluautorkou. Hned se objevily otázky: Jak moc na něm spolupracovala? Jakou mírou přispěla? Nejedná se o pouhý marketingový tah? Nechtějí akorát na slavné jméno přilákat více zákazníků?

Nebyla jsem si jistá, jestli chci všechno toto podstoupit. Ten stres, že se znovu mohu ponořit do světa HP a ono se mi to nebude líbit? Měla jsem strach, že se spálím a to já nerada, protože to většinou bolí. Když jsem však knihu dostala jako dárek na Vánoce, nebylo cesty zpět a já se na ni vrhla. A za tři hodiny byl konec. Přesně tak, nejdříve mě překvapilo, jak rychle jsem si zvykla na čtení scénáře a než jsem si to uvědomila, již jsem četla to poslední slůvko KONEC.

———————————————Možný spoiler————————————————

Teď si položme otázku, jak moc se dá mluvit o recenzi na knihu, když se jedná o scénář, který je určen primárně pro divadelní prkna. Aby bylo možné celou hru realizovat, bylo jistě potřeba pár věcí zjednodušit. Já se například těšila na pořádný boj se starou čarodějnicí z Bradavického expresu, ale bohužel se nekonal a kluci se z jejích spárů dostali až překvapivě jednoduše.

Pár scén bylo, alespoň podle mého názoru, zjednodušených, na druhou stranu, o ději se to říci nedá. Byl napsán pro divadlo, bylo tudíž potřeba, aby se tam neustále něco dělo. Nakonec v tištěné podobě působil dost přehuštěně.

V rámci knihy a dobrého příběhu, který obsahuje, je však potřeba víc než jen hutný scénář. Každý čtenář potřebuje více detailů, aby ho příběh dokázal neustále překvapovat. To mi dost scházelo. 

Tato střídmost se také nejspíše projevila na postavách. Některé z těch důležitějších byly jen mírně naznačeny a jejich zlomový vývoj ani nijak moc nepřekvapil, takový pocit jsem měla např. u Delfi. Ty starší, nám dobře známé postavy, také nijak nepřekvapily. Měla jsem u všech pocit, že jsou stále ještě děti. Jejich vývoj přerušila pauza, která nebyla ničím vyplněna, tak jen skočily z náctiletých na dospělé a zapomínaly se tak většinou chovat. Minimálně to bylo patrné na Ronovi, který plnil roli legračního (možná až otravného) puberťáka.

Nejspíše až v polovině knihy mě začal trápit fakt, že vůbec netuším, kdo je tím prokletým dítětem a jak to koresponduje s ilustrací na obálce. Ale říkala jsem si, že jsem asi něco jen přehlédla či nesprávně pochopila. Ale když jsem zjistila, že tento problém sdílím i s dalšími knižními nadšenci, docela mě to zarazilo.

Problémem však i nadále zůstává, že stále nevím, kdo je tím prokletým dítětem.

Celkově jsem doufala v nějaký lepší příběh než jen putování v čase, které je v tomto žánru již dost velkým klišé. Ale i přes to byl příběh zajímavý a dokonce jsme se setkali i tváří v tvář se samotným Voldemortem. Nutí nás to k zamyšlení, že pokud by bylo možné putovat v čase, jak moc významná by byla naše rozhodnutí, kdyby se dala pokaždé změnit? Na závěr je potřeba říct, že mě nakonec vlastně mrzí, že už další kniha z HP světa nebude.

Knihu bych určitě doporučila, ale neočekávejte, že bude rovnocenným soupeřem ostatním příběhům z HP světa. Je jen malým rozptýlením a návratem k tomu, co nám pomáhalo ve zdraví přežít dětství.