Povídka | Černý kocour

Tento týden byl obzvlášť rušný. Z policejní stanice se stala telefonní ústředna – lidé volali a hlásili jednu vraždu za druhou. Tuhle práci dělám už spoustu let a nikdy jsem se nesetkal s takovou vlnou násilí. Svět je krutým místem a lidé v něm také, to už však vím dávno. Netušil jsem ale jak moc. Vražda mladé ženy v temné uličce, mrtvý bezdomovec v popelnici, mladý bankéř ubodán před svým domem – to je jen zlomek případů dnešního dne. Co se to ksakru děje?

Mám toho už dost, dnes už nic nevyřeším. Dokouřím poslední cigaretu a dopiju poslední skleničku rumu. Odcházím domů s pocitem beznaděje a touhy po klidu. Vyjdu do studeného deště na ulici. Klobouk i plášť mám během chvíle promočený, pokračuji ale dál.

Mám nepříjemný pocit. Někdo mě sleduje. Koho by mohl zajímat polda jako jsem já? Jsem unavený svou prací, ale stále dost ostražitý na to, abych se nenechal okrást. Už je příliš blízko, otáčím se. Pevně svírám ruku ženy – je tak klidná a vyrovnaná, až mě to děsí.

„Co po mně chcete?“

„Pusťte mě, nechci vám ublížit.“

„Jak byste také mohla? Jste jen bezbranná žena uprostřed temné noci.“

„Nesuďte lidi podle prvního dojmu. Většinou se to nevyplácí. Neznáte mě a netušíte, čeho jsem schopná.“

„Tak co po mně chcete?“

„Promluvit si s vámi. Někde v soukromí.“ Žena se rozhlédla po okolí, nakonec upřela pohled na mě a mé mokré šaty. „V soukromí a v teple.“

„Proč bych s vámi měl chtít mluvit?“

„Protože vím, co vás trápí. Ty vraždy. Vím, kdo je spáchal.“

Ach, ta moje bezmezná zvědavost. Kývnul jsem na ni a potichu šel dál. Vlezl jsem do prvního bistra. Bylo zde jen pár hostů usrkávajících kafe. Posadil jsem se, ona si sedla naproti mně. Byla to mladá žena s kaštanově hnědými dlouhými vlasy, na sobě měla útlý černý plášť. Byla nádherná. Objednal jsem nám kafe a čekal, co se bude dít.

Neměla se moc k hovoru, tak jsem začal já. „Co víte o těch vraždách? Kdo jste a jak jste přišla na mě?“

„Na tom, kdo jsem já vůbec nezáleží. Teď už ne.“ Tajemný tón v jejím hlase mě začal pomalu znervózňovat a já nevěděl proč.

„Proč podle vás v poslední době došlo k tolika vraždám?“ zeptala se mě a já nevěděl, zda odpovědět, či ne.

„Netuším, možná hloupá náhoda. Nebo jen fakt, že lidé jsou svině?“

„Pamatujte si, že nic není náhoda.“ Řekla s pevným přesvědčením v hlase.

V ten moment se něco změnilo. Zastavil se snad čas? Otevřely se dveře a do bistra vstoupila černá kočka, hned za ní muž v bílém obleku, klobouk stáhnutý do tváře a ruce v kapsách. Zvuk jeho kroků se rozléhal celou místností. Cizinka se otočila, a ačkoli jí nešlo vidět do tváře, věděl jsem, že je vyděšená. Přemýšlel jsem, co dokáže rozhodit tak sebejistou ženu, jakou snad byla ona. Když se mi znovu zahleděla do očí, její strach byl tak skutečný, že vyplňoval celou místnost.

Sklonila se ke mně a tichým, rozechvělým hlasem řekla: „Možná jste až dosud žil ve světě, kde existovala určitá pravidla, ale tímto okamžikem v něj věřit přestaňte. Je nebezpečné zaseknout se v realitě. Uvědomte si, že ďábel s bohem si začali brát to, co je jejich. Dnešní den mohou lidé nazývat různě, ale dva odvěcí nepřátelé se rozhodli srovnat si účty. A pokud chceme, aby nějaký zítřek vůbec byl, musíme se postarat o jeho existenci.“

Nechápal jsem, co se mi snaží říct. Myslel jsem, že si ze mě někdo dělá blázny. Začal jsem se smát, ona však na znamení nesouhlasu zavrtěla hlavou.

Muž mezitím odhalil svou tvář a přisedl si k nám. Usadil se hned vedle ženy a spustil. „Dobrý večer, pane…, rád vás poznávám. Slyšel jsem, že vy jediný dokážete oddálit ty události, které se na nás valí. Tedy, valí se spíše na vás,“ dodal a se zřejmým pohrdáním se rozhlédl kolem. „Dám vám radu, nezkoušejte to. Budu vás pronásledovat, nedopřeji vám odpočinku a až s vámi skončím, budete se plazit pod mýma nohama a žadonit o smrt.“ Ten klidný, a přitom rázný hlas, mě přesvědčil o tom, že chlápek v bílém to myslí pekelně vážně.

„Já se omlouvám…“ řekl jsem a zmateně jsem se díval po ženě, muži i černém kocourovi, který se usadil na barovém pultu a celou scénu pozoroval. V ten moment jsem si konečně všimnul, že vedle sebe sedí dobro se zlem a já naproti nim. Tento rozhovor se stal předzvěstem apokalypsy, jejíž hlavním hercem jsem byl já. Šílené? Teď už mi to tak ani nepřipadá.