Povídka | Utajený dědic

No, to byl zase den. Bolí mě všechny kosti v těle, unavené svaly volají o trochu pozornosti a hlava chce rozmetat můj mozek na zeď protějšího domu. Ať si každý říká, co chce, ale život studentky je opravdu, opravdu velmi náročný. Cítila jsem se hrozně, poníženě, ublíženě. Potlačovala jsem vztek a potřebovala ho udusat, abych se mohla vrátit domů klidná, protože já už se nechci hádat. Miluji hádky, což o to, nevadí mi po někom křičet, jen nesnáším možné prohry a v těchto případech byly samozřejmostí.

Tahala jsem se celý den v minisukni a s šíleně těžkou brašnou. Dříve nenápadný syndrom vyhoření byl nyní přítomen všude. Uvažovala jsem, zda se mi daří vůbec něco. Hněv se prudce změnil v lítost a já začala plakat. Byla jsem si jistá, že v mé blízkosti nikdo není, a kdyby ano, tak mi povězte, koho by zajímala ubrečená holka. Černé oční linky mi právě vytvářeli dva tenké potůčky na tváři. Bylo už pozdě, zima a díky tomu vylidněné ulice. Spěchala jsem domů a jen tak jsem brečela.

Najednou ten vnitřní hlas, který mě nikdy ještě nezklamal. Nebyla jsem zde zdaleka sama. Znervózněla jsem, i když jsem neměla důvod. Nemám ráda tyto pocity, dělají ze mě slabocha a já jím být nechci.

Přikradl se chlad a já jsem uslyšela těžké kroky.

„Takové čerstvé masíčko. To je dneska úlovek.“ Ostrý hlas mi zazněl skoro až u ucha. Cítila jsem jeho dech páchnoucí po shnilém mase. Málem jsem se pozvracela. Zkoprnělo mi celé tělo, nemohla jsem se ani pohnout, ani vydat hlásku. Pro mě zatím neznámý útočník mě obešel a najednou se ocitl přede mnou.

Byl přímo odporný. I mrtvola by vedle něj vypadala živěji. Díky jeho ostrým rysům ten obličej nikdy nezapomenu.

„Mám hlad“, řekl a naklonil se k mému krku. Při tom si natáhl do nosu pach mé kůže.

Něco se však změnilo. Najednou jsem nebyla tou vystrašenou já, ale on. Zadíval se mi do očí a řekl: „Ty jsi dědic.“ Rozhlédl se kolem sebe a zeptal se, „kde je tvůj patron?“
Jakoby na mém místě stál přízrak. Ani nevím, jak se to stalo, hrábl pod svůj dlouhý plášť a zpoza koženého pásku vytáhl dýku. Nepřemýšlel a bodnul mým směrem. Už jsem cítila ostří ve svém boku. Ale najednou se tak nestalo a já jsem jej zachytila v dlani, nadhodila jsem dýku do vzduchu a chytila za rukojeť. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela a bodla já jeho. Ani jsem nezaváhala. Cítila jsem teplou krev, jak se řine z rány a stéká dolů po mé ruce. Byla jsem tak klidná a na obličeji jsem měla strnulý výraz. Uvnitř jsem však byla neskutečně vyděšená.

Když mě podivná strnulost opustila, chtěla jsem jen křičet, ale hrdlo mě neposlouchalo. Dala jsem se na útěk. Celou dobu jsem se snažila uklidnit svým vnitřním hlasem. Výsledkem však byl jen pouhý neúspěch. Najednou jsem si uvědomila, že stojím před činžákem, kde bydlím. Vtrhla jsem dovnitř, dále chodbou, po schodech nahoru a do bytu. Teprve v bezpečí domova jsem si uvědomila, že mám na rukou krev. Šla jsem si je do koupelny umýt. Snažila jsem se krev smýt levandulovým mýdlem. Ten kontrast byl cítit všude, levandulovým mýdlem smývám hnilobnou krev. Zvedla jsem hlavu a zahlédla se v zrcadle. Má tvář, bylo na ni něco divného, ale co?

Nevypadala vůbec vyděšeně.

Z mého transu mě probudil až můj spolubydlící: „Grace, jsi to ty? Přišel ti nějaký dopis.“