Knižní recenze: Daniel Quinn | Ishmael

Aneb jak mě kniha donutila přemýšlet nad světovou nadvládou lidí a kdo že je tady ten zlý?

Přemýšlíte někdy nad tím, jak tohle všechno skončí?

Jaký osud byl vytvořen pro lidskou rasu?

A byl vůbec nějaký?

Přiznávám se. Přistižena při činu. Já ano a překvapivě nějak moc často. Pokud potkáte v Brně mladý pár, debatující o otázkách konce světa, vyhynutí lidské rasy a možné realizaci scifi filmů, jsem to já s přítelem. Klidně můžeme hodit řeč, jako velcí kámoši. Jelikož jsme oba introverti, schoulíme se do svých imaginárních ulit a nebudeme si vás všímat. Ale nebojte, lidi nás maj rádi.

Když čtete jako já (nejsem žádný knihomol, ale sem tam si něco přečtu, jednu až dvě knihy týdně), začne vás masová literatura nudit. Co s tím? Zakousnete se do něčeho šťavnatějšího, do pořádného kusu filosofie a mudrování. Já se vrhla na knihu Ishmael – Dobrodružství mysli a ducha.

Je to již nějaký ten čas, kdy jsem přišla o nevinnost a má naivita rovněž vzala za své. Nevěřím, že se do knihy dokáže ukrýt smysl života či dokonce celého světa. Přestala jsem hledat i komplexní návod na život nebo recept na úspěch a bohatství. Nehledala jsem nic takového (či onakého) ani v téhle knize. Chtěla jsem jen namáhat svůj titěrný mozeček o něco více než je tomu u letní detektivky.

Až vám popíšu, jak vypadalo mé čtení, pochopíte, že žádné namáhání  se jen tak nekonalo.

Znáte taková ta velká zvířátka, většinou růžová či bahnitá, se zakrouceným ocáskem? Ano, mluvím o prasátkách (mých věrných kamarádech, pár lidí by odpřisáhlo, že dokonce příbuzných). Teď si je představte u korýtka, když hospodář donese čerstvé krmení. Jak zavrtají své rypáčky do lahodností jejich jídelní tabule a papají, papají, sem tam i prskají a dále papají a papají atd. atd. Přesně takhle jsem vypadala já, když jsem hltala tuhle knihu.

Vůbec nebyl čas přemýšlet.

Rozkaz, ten zněl jasně, nesmí projet za žádnou cenu.

Nebyl čas lámat si hlavu kdo je kdo.

Když jsem knihu dočetla, najednou nastal čas si tu hlavu skutečně lámat. Teprve tehdá mi došlo, jaký že poklad to v té ruce držím. Poklad to sice je, ale netřpití se pro všechny stejně – pro mě zlato, pro jiného lejno starého smrdutého psa. Knihu jsem si hned zamilovala, doporučovala a znovu zamilovala. Vždyť to znáte, láska na první očuchanou stránku.

Strašně ráda bych vám zde vypsala všechny ty až snad kouzelné myšlenky o lidech, opicích a zase lidech. Někde civilizace, jinde zase společnost, někde zase kombinace obojího. Vše zlé a dobré na jednom místě, v jedné vazbě a ve vaší ruce. Ale nemohu, prostě si to musíte přečíst sami.

A nějaké to klišé na závěr

Nečekejte žádné dogma. Nečekejte ani světlo na konci tunelu. Nejspíše vám neotevře oči, nezbaví růžovoučkých brýlí, nenakopne do koulí. Ani do vás nezaseje semínko pochybností. Pochopte, je to jen kniha.

Knihu si však přečtěte. A proč? Protože ona jediná ví, jak to všechno skončí.