V poslední době, (to už tak bývá, když začne být něco populární) se přímo roztrhl pytel s motivačními články a ebooky zdarma, které vám slibují, že s pomocí pár triků za měsíc z vás bude úplně někdo jiný, samozřejmě někdo mnohem lepší a váš život se stane pohádkou.
Co na to říct? Když tomu uvěříte, tak jste najiva, který už v té pohádce žije a žádné ebooky nepotřebuje. Když to odsoudíte, tak jste pesimistický nihilista, který má nachystanou žiletku k vykonání jednorázového aktu, kde zúčastněný podlehne depresi, z které se už jen tak nevyhrabe. Njn, hroby jsou dost hluboké a vy nejspíše nejste Uma Thurman.
Buďte jiní, najděte si vlastní cestu. Proč si myslíte, že je v nabídce tolik možností, jak lidi namotivovat? Protože na každého z nás platí úplně něco jiného. Překvapení! Představuji vám individualitu, která vám nedá nic zadarmo. Osvědčený recept pro všechny? Nene, ty jsi až moc jedinečný, aby to platilo i na tebe, prostě se snaž dál.
Já to mám třeba tak, že jediný, co mě dokáže nastartovat, je nějaká špatná zkušenost či událost. Nejdříve se stane něco dost hnusného, např. na zkoušce mi řeknou, že jsem úplně blbá, nebo zákazník mi řekne, že jsem úplně blbá a nebo kamarád (většinou mnohem blbější než já) mi řekne, že jsem úplně blbá. Potom se uzavřu a začnu nad tím přemýšlet. Jak docílit toho, aby mi už nikdo nikdy neřekl, že jsem blbá. Začnu se pídit, sbírat informace, analyzovat je a nakonec praktikovat. Začnu se jednoduše vzdělávat.
„Nikdy nepodceňuj sílu sebenenávisti. Je to motivace jako stehno.“
– Jessica Bird
Tím vším chci říct, že jedinou mou motivací je negativní podnět. Protože když mě někdo pochválí, tak jsem na okamžik tou nejlepší a není důvod nic měnit. Když mám dost peněz a nějaké to uznání, je mi fajn a není důvod se snažit o něco víc. Proto nechci být nikdy šťastná (myslím si, že to reálně u mě ani není možné), protože bych ustrnula, zasekla se, ničeho nedosáhla a celkově se přestala snažit být někým, s kým na sklonku svého života budu spokojená.
A můj největší úspěch?
Bylo nebylo, kdysi jsem byla nemocná. Ale nebojte se, nic moc vážného. Nemoc však postoupila dál a mrcha jedna malá mi vlezla na mozek a hlavně do kloubů. Teď jsem odsouzenec vlastního těla a vysloužila si doživotí. Chronických bolestí je těžké jen tak se vzdát a odprostit se od nich. Ale zvládám to.
Jednou za čas však přijde den, kdy jedinou mou záchranou je postel a několik plat prášků proti bolesti. Když však všechno odezní, já vstanu, mnohem silnější a věřte, že mnohem nasranější než kdy dřív, kvůli tomu, že mě vůbec něco dokáže skolit. Dalších pár dnů je náročné mě zastavit a já se na chvíli stávám workoholikem, který dokáže vše na světě.
Velký posun jsem zaznamenala v momentě, kdy jsem přestala vnímat všechny negativní věci jako výhradní satanův dar pro mě za všechny mé hříchy. Uvědomila jsem si, že život není černobílý, ale všechny události v sobě mohou prolínat různě zabarvené vjemy a je jen pouze na mě, co všechno z toho dokáži vytřískat. Spadl mi velký kámen z hrudníku jen díky uvědomění si, že jediným mým dárkem je svoboda volby, jak můj život bude vypadat.
A jak to s motivací máte vy?
Co nejvíce motivuje vás?
