Skip to main content

Být jiným se v dnešní době již netrestá, ale odměňuje

Dlouho jsem přemýšlela, jakým směrem se bude ubírat můj blog. Vnitřně jsem bojovala se všemi mými nápady, které se mi do té duté koule, kterou často nazývám hlavou, dostaly, ale nedokázala se rozhodnout ani pro jeden. Řekla jsem si, že jsem opravdu hloupá. Já jsem totiž ta poslední osoba, s kterou bych měla bojovat.

A tak se zrodil nápad, že budu psát o boji, o mém boji s realitou, sama se sebou, s tím, že jsem jiná, tak asi jako každý z nás.

Všichni jsme jedineční. Jaký je mezi námi tedy rozdíl?

V perfektním světě (v kterém se rozhodně nenacházíme) můžeme lidi rozdělit do dvou táborů, které sice nejdou proti sobě, ale spíše stejným směrem, jen odlišným krokem.

První skupinku tvoří individuální jedinci, kteří nedokáží, nechtějí nebo nemohou rozvíjet svou jedinečnost, a tak podlehnou společnosti, tzv. se nechají strhnout proudem. Pak už jen stačí jeden malý ovčáček, který stádo ohlídá, a věřte, že opustit ho, je jeden z nejobtížnějších životních kroků každého z nás. Ovčáček je hodný, své ovečky nenutí se držet stáda, ale sám moc dobře ví, že v celku jim je prostě lépe, s předem danými pravidly a instrukcemi. Jsou spokojené, nemusí se rozhodovat, jednoduše nevyčnívají.

Potom je tady druhý tábor, který se nedá zkrotit. Od těchto jedinců nečekejte, že budou poslušní. Dostávají se z problému do problému, horší střídá ještě horší. Je to prostě bída (a proto to tolik miluji, ale o tom někdy jindy).

A jak se tato “nemoc” projevuje?

Vždy mě iritovalo, že mě mé okolí nechápe a na oplátku, já zase nechápala je. Vizuálně nevystupuji nijak extrémně odlišně. Vzhledově zapadám do společnosti, stejně jako dva kusy skládačky. Až na tu vyholenou část hlavy. A na ty velká prsa. A vyzývavý vzhled. A potetovaný břicho. Nohu. Žebra. Kruci, moc mi to nejde, co?

Problém však nebyl ve vzhledu, ale v myšlení (no, mně to jako problém nikdy nepřišlo). Vždy, když jsem se rozhodla, rozhodla jsem se podle sebe, podle svého instinktu, podle svého vědomí a svědomí, tak jak mi to umožňuje zákon. Okolí se na mě dívalo skrz prsty. Říkalo se o mě, že jsem jiná, že jsem divná, že přemýšlím až moc odlišně. Nevadilo mi to, protože mi na těch lidech a jejich řečech nikdy nezáleželo.

Čím jsem však starší, tak mě pocit sounáležitosti dohání. Jednoduše mám asi strach, že budu sama, že mě všichni opustí, že jednoho dne zemřu a nikdo si toho ani nevšimne (budu bydlet v opuštěné chatě za lesem, tak nejspíš proto). Snažím se zapadnout, přestat bojovat s okolím a uvědomit si, že by bylo lepší být součástí davu.

Šťastná však nejsem. Pořád mám chuť utíkat do mého světa, do světa, kde se cítím příjemně, kde jsem doma. Kde mě všichni chápou, protože tam žiji já a mí imaginární kamarádi (Tajně doufám, že si tenhle článek přečtou. Ahoj všichni, ahoj Stuarte!).

hi

via GIPHY

Cítíte se podobně? Snažíte se zapadnout a prostě vám to nejde? Možná je to právě díky tomu, že zapadnout ani nedokážete.

Nehodlám psát o motivaci (těhle blábolů je plný internet, věřte mi, sama je čtu každý den), ale chci vyzdvihnout všechno jiné, všechno odlišné, chci všem ukázat, že být jiný je ten správný způsob žití.

Vítej v mém světě!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

Díky za tvůj like!