Je to až k neuvěření, ale ještě před rokem a půl jsem jedla maso. Vzpomínám si na to, ale už je to tak dávno, celé to mám v mlze. A jak to tedy bylo? Vždy jsem byla masový typ a nedala jsem na to dopustit. Prostě jsem nevěřila, že se člověk tak razantně dokáže změnit. Byla jsem si jistá, že přestat jíst maso, je jako přestat dýchat! A hlavně, neměla jsem důvod se ho vzdát.
Jednoho dne se však ozvaly zdravotní problémy a já začala svou válku s mým vlastním tělem. A co mi to vlastně bylo? To už asi nikdy nezjistíme. Bolení břicha by mohlo být znamením čehokoliv, stresu i posednutí ďáblem. Když si však uvědomíte, že nejhůře je vám právě po mase, prostě ho přestanete jíst. Já v ten moment byla už tak zoufalá, že jsem se pevně rozhodla a nehodlala od svého nového cíle odstoupit, a to za žádnou cenu. Od 1. prosince 2014 jsem nevzala maso do úst. Začátky byly těžké, nebudu vám lhát. Chuť po mase se vracela, ale já věřila, že konečně mi bude zase hej. Trvalo to dlouho (asi rok), než jsem se začala cítit mnohem, ale mnohem lépe.
Nejtěžší však bylo nepochopení ze strany mé rodiny a přátel.
Maminka mi i přesto na každý velký katolický svátek volá, abych nejedla maso a držela půst. Babička nikdy nezapomene nabídnout na večeři rybu.
I dnes, po tak dlouhé době, slýchávám narážky typu, je s tebou nuda, protože nejíš maso apod. Co? Neděste se, taky netuším. Jediným, u koho jsem nalezla pochopení byl můj přítel a světe div se, je to masožrout. Nikdy mi maso nenutil, nikdy mi nenadával za to, že maso nejím (posmívá se mi za ledacos, takže tady nemohu sloužit), ale naopak vždy vybírá restauračku, kde mají minimálně jedno jídlo bez masa. No prostě zlatíčko.
Nakonec se z pouhé diety stalo něco více. Jako dítě moderní doby jsem začala hledat inspiraci kde jinde než na facebooku!? Procházela jsem všechny vege stránky, hledala recepty, tipy a triky, vždyť to znáte, informovanost především. Zjistila jsem, že existuje i něco jako etický důvod k tomu, proč nejíst maso. Plakala jsem, plakala jsem nad světem, jak dokážeme být všichni tak slepí, hloupí a krutí. Byla jsem naštvaná sama na sebe, jak jsem přistupovala bezohledně k tomu, čím jsem si plnila bříško.
Nakonec jsem se dostala k poslednímu stupni bezmasého vývoje, stát se veganem. Ale já nechci a víte proč? Je pravda, že jsem mléčné výrobky omezila na minimum a vajíčkům jsem nikdy ani neholdovala, ale rozhodla jsem se, že veganem být nechci. Prvním důvodem je fakt, že tento způsob života (ano, způsob života a ne pouze módní výstřelek, o čemž se mě snaží přesvědčit masožrouti) je pro mě strašně stresující a při tom by se mělo jednat o opak. Ze všech stran jste kritizováni, protože omylem spolknete broučka, který vám sám vletí do pusy.
Já za to nemůžu, nejspíš to byl sebevrah!
Najednou se všichni stanou odborníci na to, co obsahuje cokoliv živočišného. Vaše dobré jméno je často taháno blátem a vy samotní jste označeni za lháře. A když ve veganské komunitě hledáte oporu, narazíte na stejnou zpětnou vazbu a vy si říkáte, tak kde je kruci ten rozdíl?
Jak jsi mohla sníst tu okurku? Byla vypěstována na koňském hnoji, ten hnůj mu zlý farmář ukradl, neměl na to právo, když ho ten kůň vyprodukoval.
Tak fajn! Půjdu si dát šutr.
A zde se dostávám k druhému důvodu. Nechci patřit do skupiny lidí, kteří sice smýšlejí stejně jako já, pořádají akce, kterými lidi šokují (skvělé, jen tak dál), ale ve virtuálním světě se nedokáži stmelit a tím vytvořit pevné společenství bez předsudků.
Toto je můj příběh, jaký je ten váš?
Zdroje obrázků: Sendvič ve sprše? No, proč ne., žabička, Veggies, Úvodní obrázek;
